Navrácení DPH na potraviny na 10 procent podstatně zlepší podmínky pro výrobu potravin

Z dat ministerstva financí vyplývá, že v letech 2010 a 2011 vybral stát na DPH celkem 68,05 miliardy korun (respektive 67,97 miliardy korun v roce 2011), přičemž sazba DPH činila v této době 10 procent. V roce 2012, kdy DPH stoupla na 14 procent, vybral stát celkem 88,91 miliardy korun. Tento rozdíl, vyšší než 20 miliard korun, chybí v podnikatelské sféře.

To omezuje potřebné investice do rozvoje podnikání a zdražuje tuzemské potraviny oproti zahraniční konkurenci. Z dat EU vyplývá, že DPH na potraviny, která v současné době činí v ČR 15 procent, je nejvyšší ve středoevropském regionu, s výjimkou Slovenska a částečně Maďarska. Na druhou stranu jsou potraviny v kategorii snížené sazby DPH v celé řadě „západních zemí“, zejména takových, v nichž tvoří stejně jako v ČR potravinářství důležitou součást národní ekonomiky. Konkrétně v Německu je sazba DPH na potraviny 7 procent, Rakousku 10 procent, Polsku 5 procent, Francii 5,5 procenta, Nizozemí 6 procent, Španělsku 8 procent, Itálii 10 procent a ve Velké Británii spadají některé komodity dokonce do nulové sazby DPH). Vyšší DPH na potraviny než ČR má tak pouze Dánsko (25 procent), Slovensko (20 procent) a Maďarsko (18 procent). Právě Slovensko se ale díky tomu potýká s ještě vyšším dovozem potravin ze zahraničí, než Česká republika a o moc lepší není ani situace v Maďarsku.

Propad příjmů státního rozpočtu z nižšího výběru DPH by byl téměř jistě kompenzován vyšším odbytem českých potravin a v ideálním případě by k němu vůbec nemuselo dojít. Ze zkušeností z let 2004 a 2005 vyplývá, že přes tehdejší snížení základní sazby DPH výběr daní naopak vzrostl. Z dosavadních prognóz predikující mírný hospodářský růst v příštím roce lze navíc usuzovat, že výběr daní včetně DPH díky tomu mírně vzroste.

Snížení DPH na potraviny by také podle dřívějších analýz snížilo spotřebitelské ceny potravin v ČR o 4,3 procenta, pakliže by si o nižší DPH nezvýšili své marže obchodníci. Pokles cen potravin by tak mohl být pro některé spotřebitele impulsem k nákupu kvalitnějších potravin, naopak sociálně slabším spotřebitelům by takový krok ušetřil zhruba stokorunu měsíčně při výdajích za potraviny.